Člověk staví hodně zdí, ale málo mostů

Ahoj moji drazí přátelé,

nevím kolik z Vás tu čte ty moje rádoby příspěvky, ale kdyby to byl víc než jeden člověk tak oslovuji množným číslem. Proč právě takovéhle téma  příspěvku. Je to citát na základě kterého jsme měli nechat ve škole ispirovat a napsat nějakou úvahu. Stálo mě to hodně přemáhání tuhle práci napsat, vzhledem k mých minulým nezdařeným pokusům se slohovými pracemi, kdy jsem si myslela, že jsou výborné a paní učitelka mi je zkritizovala, že jsou naprosto nic neříkající, obecné atd.

A tak bych se tu s vámi o ni podělila a ráda bych znala váši kritiku, kdo budete mít čas se v tomto rušném období nad tím zamýšlet. Jinak Vám přeju už asi dopředu hezký vánoce, plno pohody, dobré nálady a odpočinku, který si všichni náležitě zasloužíme. :)

Mějt se hezky a užijte si léto, jak říká můj kamarád kdykoli ho potkám v kterémkolik ročním období :)

Hádky jsou všudypřítomným problémem všech lidí na Zemi. Často vznikají na základě pouhých maličkostí a poté bývají velmi ostré, jízlivé a někdy vedou až k pláči. Myslím, že se mezi námi lidmi najde jen málo těch, kteří by se rádi hádali. Výjimka, ale vždy potvrzuje pravidlo a najdou se i tací, kteří spory chorobně vyhledávají. Rozzuří je i naprostá banalita jako je například rutinní záležitost neuklizeného dětského pokoje a vytvoří z ní největší problém světa.

Tito lidé, často jednající v afektu, svých slov později občas litují, ale jen těžko lze napravit, co svým jednáním způsobili. Jejich největším problémem v této situaci je v okamžiku jejich zloby, zaslepení jejich vlastním hněvem, kdy nejsou schopni uvažovat s chladnou hlavou. Často řeknou ve stavu bez rozmyslu ošklivé věci, které je poté mrzí, ale už je nemohou vrátit zpět. Otázkou je, proč si nejdříve nenapočítají do deseti na prstech, aby se uklidnili, a až poté řekli objektivní mínění? Proč vyvolávají spory kvůli drobnostem, když stačí k věci přistupovat s klidem a slušně se domluvit?

Lidé mají rozdílné názory na rozdílné věci a to je správně. Bylo by špatné, kdyby se všichni lidé chovali jako stádo a nikdo by neměl svůj vlastní názor. Na druhou stranu zase není dobré, když si někdo za každou cenu stojí za svým názorem a není schopen komunikovat o jiném. Řešením takovýchto situací a konfliktů je kompromis. Postačí pouhé malé odstoupení od svého mínění, nebo přiznání, že na opačném názoru je vlastně něco pozitivního a může se tak předejít rozporu nebo alespoň rozepři zmírnit. Kompromis může být oním mostem, který spojí dva názory v jeden a který jsou obě strany ochotny akceptovat. Kompromis může také obohacovat o zkušenost související s názorem opačným, jedná-li se například o životní zkušenosti a postoje.

Naši prarodiče měli odlišné názory na svět a měli jiné společenské hodnoty. V dřívějších dobách bylo pro většinu dívek velmi důležité, aby se co nejdříve vdaly, založily rodiny, mohly se starat o své manžely a domácnosti. To, jestli měly vysokoškolské vzdělání, bylo takřka pro život bezvýznamné nebo alespoň ne tak důležité, protože byla přesně dána funkce ženy a muže. Muž vydělával peníze a žena zůstávala doma a starala se o celé hospodářství. Muž mohl chodit do hospody popíjet s kamarády, žena se však musela starat o výchovu dětí.

Nynější pohled na svět u žen je zcela odlišný. Ženy ve společnosti jsou téměř s nepatrnými rozdíly rovnocenné mužům. Jsou více emancipované a jejich životním cílem je něco mnohem markantnějšího, než jen nečině sedět doma. Chtějí cestovat, být úspěšné ve svém zaměstnání, vybudovat si kariéru a poté, co jsou přesvědčeny o tom, že „dosáhly svého“, že už si užily svobodného života dosti a něco dokázaly, se rozhodnou pro poklidný rodinný život. Ale někdy už pro toto rozhodnutí může být pozdě. Tyto ženy jsou zestárlé, jejich světem se pro ně stává jejich náročná práce a často nemají ani chuť na to založit rodinu. Raději obětují svůj život pouze a jenom práci.

I v tomto případě je řešením kompromis. Myslím si, že žena by si měla nejdříve uvědomit své priority a měla by přistupovat k životu zodpovědně. Tzn., že nejdříve by se měla zaměřit na svoje vzdělání, dokud je mladá a svobodná, není omezena dalšími povinnostmi a může se zaměřit jen na sebe. Poté by se měla úspěšně uplatnit v budoucím zaměstnání a získat určitou pracovní praxi. A až poté, co by se cítila zralá a věděla by, že je schopna postarat se nejen sama o sebe, ale i o někoho dalšího, by se měla rozhodnout pro zřízení rodiny.

Oporou ženám mohou být v mnohých případech i muži, pokud jsou ochotni částečně převzít jejich úlohu. I zde se jedná o kompromis. Pokud se manželé nebo partneři domluví, že si své povinnosti rozdělí rovnocenně mezi sebou, bez ohledu na konkrétnost, budou se tak moci věnovat současně své oblíbené práci i svým potenciálním dětem, aniž by to bylo na úkor jejich společného soužití.